Malajsie: park plný krvelačných pijavic

Malajsie: park plný krvelačných pijavic

Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se bojí pijavic, rozhodně nesmí do malajské džungle plné drobných slizkých tvorů, totiž pijavic. My se nebáli, protože jsme vůbec netušili, do jakého, předem prohraného, boje se pouštíme.

Národní park Taman Negara (což v překladu z malajštiny znamená „národní park“) rozkládající se na území třech malajských sultanátů se pyšní titulem nejstaršího národního parku na světě, který je tvořen tropickým deštným pralesem. Park získal svůj název až v 60. letech minulého století po vyhlášení nezávislosti Malajsie, ovšem vznikl už o bezmála dvacet let dříve. Předpokládá se, že prales se zachoval ve své nezměněné podobě dodnes. Během 130 miliónů let své existence jej totiž nezasáhla žádná výrazná klimatická změna.

Je ráno a my se vydáváme vstříc novému dobrodružství a vyrážíme na trek do džungle. Před výletem je však nutné se posilnit snídaní. Vzhledem k tropickým teplotám vysoko nad 30 °C a vlhkosti přesahující 90 % jsme naprosto propocení hned po vypití ranní kávy. Do pralesa míříme poprvé, jsme tudíž velmi nezkušení.

První část národního parku je pečlivě udržovaná, šlapeme po zcela zametených a pro turisty upravených pěšinkách, pořizujeme fotky obrovských staletých stromů a pozorujeme místní faunu. Všechny živočichy zde máme takřka na dosah ruky. Setkáváme se s rodinou prasete divokého s několika selátky. Raději se však nezdržujeme příliš dlouho. Kromě množství pavouků, hadů a ještěrek vidíme také větší ještěry, opice, spoustu různobarevných motýlů a nezřídka se zaposloucháme do zpěvu ptáků.

Jakmile se však rozhodneme prodírat se hlouběji do džungle, zjistíme, že chodníček záhy končí, a pěšina je nesmírně kluzká a plná hmyzích nepřátel. Cestu nám komplikují zejména všudypřítomné pijavice. V lese nacházíme jak droboučké hubené pijavky, tak i ty pěkně tlusté a krví nasáklé. Pijavicím nic neunikne, ani naše nohy. Po několika hodinách jsme již unavení neustálým zastavováním se a sundáváním pijavic z chodidel. Zbavit se pijavice není vůbec jednoduché.

Pomocí přísavky se snadno přichytí na hostiteli a zakousne se kusadly. Nezřídka se prokouše i bavlněnou ponožkou. Rovněž se nevyplácí dlouho postávat na jednom místě. Pijavice si vás zkrátka najdou všude. Jako obrana proti nim slouží vysoké hrubě tkané podkolenky ze speciálního materiálu. Nic takového samozřejmě neznáme a nemáme ani zapalovač, kterým bychom mohli pijavky opálit – nikdo z nás totiž nekouří.

Po třech vyčerpávajících hodinách v džungli to vzdáváme. Poté, co zjišťujeme, že si jeden z nás zapomněl obléct ponožky a nazul si boty s větracími otvory (on si tedy ty ponožky ráno do batohu přibalil, ale já mu je vyndala v domnění, že s sebou taháme pár použitých ponožek zcela zbytečně), nemá smysl dále pokračovat. Přítel má nohy a vlastně i boty celé od krve, pijavice se za ním táhnou jako procesí, nálada klesá. Z džungle okamžitě vybíháme a máváme na místní jedoucí na vratké loďce. Za úplatek nás dovezou k naší chatce. Zjišťujeme, že je teprve poledne, ale vyčerpaní jsme, jako bychom trekovali celý den.

Následující ráno nás do džungle nedotlačí ani jeřábem. Volíme bezpečnější variantů visutých mostů zavěšených v korunách stromů. Tak vysoko naštěstí žádnou pijavku nepotkáváme a můžeme se v klidu kochat výhledy na okolní krajinu, kterou protíná divoká řeka. Slézáme a zase vylézáme po žebříčcích, a v dostatečných rozestupech se procházíme po jednotlivých mostech, které jsou zavěšeny ve výšce až 45 metrů. Délka některých visutých mostů je také úctyhodná, někdy až 70 metrů. Celý okruh mezi stromy měří 510 metrů, díky čemuž se stal nejdelším stromovým chodníčkem na světě.

V tropickém pralese jsme prožili dva nezapomenutelné dny, přítelova chodidla už jsou dávno v pořádku, a vzpomínka na pijavice nás dodnes dokáže rozesmát až k slzám. 

Publikováno: 8. 9. 2017 10:57 Nahlásit obsah

Chyba :(

Omlouváme se, ale někde se stala chyba. Prosím počkejte a zkuste stránku načíst znovu.