Šrí Lanka: Za sběračkami čaje

Šrí Lanka: Za sběračkami čaje Zdroj: Veronika Hradilová

Neexistuje lepší země, kam se vydat za historií čaje, než Šrí Lanka. Počátky pěstování keříků, z jejichž lístků se vyrábí ten nejlahodnější horký nápoj, se datují do konce 19. století, kdy se Thomas Lipton rozhodl naplno využít potenciálu zdejšího klimatu. Jak ale opravdu žijí sběračky čaje?

Na nádraží v městečku Ella nastupuji do vlaku, který mě přepraví do nejvýše položeného místa celého ostrova, města Nuwara Eliya, které se nachází v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů. Před tím, než na vlastní kůži pocítím, jak chladné zdejší klima je, mě čeká snad ta nejmalebnější cesta vlakem, jakou si můžu představit. Koleje totiž vedou překrásnými čajovými plantážemi, lemují pečlivě obdělávaná políčka místních obyvatel a na své cestě překonávají převýšení téměř jednoho kilometru. 

Krajina nabízí výhledy natolik úžasné, že nevydržím dlouho sedět na místě, a celou dobu trávím vysedáváním ve dveřích vlaku, odkud se panorama zelenajících se kopců pozoruje nejlépe. Právě kvůli velkému převýšení trvá jízda velmi dlouho vzhledem ke vzdálenosti, kterou máme urazit. 75 km za tři a půl hodiny je úctyhodný výkon, ale všem je jasné, že zde se spěchat jednoduše nevyplatí. 

Počátky pěstování čaje sahají do konce 19. století, kdy se mazaný Skot Sir Thomas Lipton rozhodl koupit první čajovou plantáž, obejít londýnské obchůdky prodávající ceylonský poklad, a dostat se tak přímo ke zdroji - k čaji, který je i v současné době považován za špičku. Na Šrí Lance byly otevřeny první továrny na zpracování čaje a ambiciózní podnik se začal slibně rozjíždět. Netrvalo dlouho a Lipton vlastnil na 300 obchodů s čajem po celé Británii. V současnosti se Šrí Lanka řadí mezi 4 největší producenty čaje na světě a ročně vyveze na 350 milionů kilo tohoto zázraku, který je hned po vodě nejrozšířenějším nápojem. 

Čajové lístky se i dnes zpracovávají ve stejných továrnách, které na ostrově existují už bezmála 150 let. Veškeré vybavení pochází právě z konce 19. století a je tu ponecháno tak, jak jej Britové kdysi přivezli. I když je výroba čaje v určitých úkonech mechanizována, velká část i nadále spočívá na šikovných ručkách dělnic, které neúnavně sbírají vždy dva horní nejsvěžejší lístky a zcela automaticky je jedním přesným pohybem házejí do lněných pytlů na zádech. 

Denně sběračky nasbírají i několik desítek kilogramů vzácných lístků, které v průběhu dne i několikrát odnesou do továrny. Dělnice a jejich rodiny žijí na pokraji chudoby, ze které se nelze vymanit. Za 20 kg lístků, jejichž sesbírání se rovná celodenní práci, si vydělají asi 4 USD (v přepočtu asi 100 Kč). Žijí v polorozpadlých chatrčích na okraji plantáží. Jen několik baráčků se může pochlubit luxusem v podobě elektřiny a tekoucí vody, pochopitelně jen studené. 

Většinou se jedná o indické Tamily, obyvatele jižní Indie, kteří sem byli dovezeni již v polovině 19. století, kdy byly na šrílanských kopcích čajové keře zasazeny poprvé. Proč začali majitelé továren na plantážnickou dřinu dovážet dělníky z nedaleké Indie, je zřejmé. Potřebovali levnou ale výkonnou pracovní sílu a místní obyvatelé těžkou práci dělat odmítli. Jen málu z nich se podařilo vrátit se zpět do vlasti. 

Dnes jsou sběrači čaje považováni za jednu z nejvíce znevýhodněných skupin, jsou vytlačeni na okraj společnosti bez naděje na vzdělání, vlastnění půdy nebo lepší život. Většina z nich je však i přes složitý životní úděl schopna na tváři vykouzlit ten nejhezčí úsměv, když k nim přistoupím a pozdravím je. Teprve po návštěvě čajové plantáže si dokážu naplno uvědomit opravdovou cenu čajových lístků. 

strana 1 / 3
Publikováno: 27. 4. 2017 11:13 Nahlásit obsah