Indie: Po himalájské železnici až do Dárdžílingu
Dárdžíling na severovýchodě Indie je znám především jako Mekka čaje a sušené lístky, ze kterých se vyrábí světově proslulý lahodný nápoj, prý patří k suverénně nejdražším a nejkvalitnějším. Město postavené v kopcích na úpatí Himaláje proslulo i dalším unikátem. Úzkokolejnou tratí, které místní láskyplně přezdívají Toy Train, tedy vláček na hraní.
Úzkokolejka s rozchodem 2 stopy, tedy celých 610 mm, vede z nádraží Nové Džalpajgurí s nadmořskou výškou 100 metrů přes Šilígurí vzhůru přes hluboké strže a strmé srázy až do Dárdžilingu vzdáleného 88 kilometrů a ležícího 2 200 metrů nad mořem. Na své šestihodinové cestě překonává neskutečné převýšení 2 100 metrů a nabízí dechberoucí výhledy na masiv, kterému vévodí třetí nejvyšší hora světa Kančendžonga.
Vláček se do oslnivé výšky vlní podél silničky zvané Hill Cart Road (jež byla původně postavena pro káry tažené dobytkem), kterou během své vpravdě mučednické poutě mnohokrát križuje a způsobuje tak kolaps dopravy. Mnohdy tak vláček, auta a náklaďáky jedou pokojně vedle sebe.
Železnice se stařičkými lokomotivami se poslední dobou potýkala s existenčními problémy, protože již ztratila strategický dopravní význam. Ovšem pohotoví Indové si ihned dokázali poradit a proměnili část trasy, kterou vláček obsluhuje, v turistickou atrakci. Z Dárdžílingu do Ghumu pyšnícího se překrásným klášterem vzdáleného 7 kilometrů se mohou cestovatelé svézt za nekřesťanský poplatek.
Když byla v letech 1879-1881 železnice budována, hlavní projektant pravděpodobně čelil jedné z největších výzev svého života. A sice, jak přimět vláček k překonání více než dvou tisícového převýšení. Dle romantické historky mu v jeho rozhodování pomohla manželka, která mu z Británie poslala dopis se slovy “Když nemůžeš dopředu, zkus to pozpátku.”
A tak byl na trase z Nového Džalpajgurí do Dárdžilingu vymyšlen důmyslný systém reverzních stanic, jakýchsi spojek, mezi kterými vláček šibuje diagonálně po svahu a tímto cik-cak pohybem dosahuje stále větší výšky, a smyček, z nichž mnohé mají příznačné názvy jako např. Batasia Loop nebo Bod agónie, který přesně vystihuje námahu s jakou se drobná lokomotiva sápe do strmých kopců. I když slovním spojením “come back” spíše nabádala manžela, aby se vrátil do rodné Anglie, nevědomky tak napomohla převratnému inženýrskému řešení, jehož důvtip můžeme obdivovat dodnes.
Že se jedná o technickou raritu si všimla i organizace UNESCO, která dráze v roce 1999 udělila status památky světového kulturního dědictví. I když byly původní parní lokomotivy, některé více než 75 let staré, v důsledku modernizace nahrazeny novějšími a výkonnějšími dieslovými modely, neztratil toy train nic ze svého koloniálního půvabu.
