Tádž Mahal: Indický symbol lásky

Tádž Mahal: Indický symbol lásky

Toto nejslavnější mauzoleum světa najdete na jižním břehu řeky Jamuny ve městě Ágra, které se rozprostírá v severní části indického státu Uttarpradéš. Tádž Mahal je bezesporu jednou z nekrásnějších budov, které kdy byly postaveny, a mnozí jej považují za neoficiální symbol Indie.

Budova, která vám vyrazí dech

Když na Tádž Mahal poprvé pohlédnete, možná, že budete mít pocit, že se vznáší mezi nebem a zemí. Proporce této stavby, její symetrické členění, okolní zahrady i zrcadlení se ve vodě vám takřka vyrazí dech. Tádž Mahal má navíc v různé denní době za různého osvětlení různé zbarvení. Ráno je narůžovělý, navečer je mléčně bílý, a když na něj v noci dopadnou měsíční paprsky, je zlatavý.

 

Symbol oddanosti muže k ženě

Tuto stavitelskou perlu, která je pro svoji výjimečnost řazena k sedmi divům světa a od roku 1983 je součástí Seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO, nechal koncem 17. století vystavět indický mogul Šáhdžahán (1592–1666) na památku své předčasně zesnulé milované ženy Mumtáz Mahal. Traduje se, že její smrt způsobila mogulovi nepřekonatelný zármutek. Tádž Mahal se tak stal symbolem oddanosti muže k ženě.

 

Na manželství čekali pět let

Šáhdžahán, který vládl mughalské říši v letech 1628 až 1658, se v patnácti letech zamiloval do Ardžomand Bánú Begam (později zvané Mumtáz Mahal), které tehdy bylo čtrnáct let, a byla navíc dcerou prvního ministra princova otce. Traduje se, že se potkali ve chvíli, kdy Mumtáz Mahal prodávala na tradiční muslimské oslavě Nového roku drobné dárky. Princ Šáhdžahán se ale musel z politických důvodů oženit s perskou princeznou. O pět let později, v roce 1612, (jelikož muslimské právo dovoluje muži mít až čtyři manželky) si mohl Šáhdžahám svou milovanou dívku konečně vzít za ženu.

 

Dvouletý státní smutek

Milovaná žena porodila svému muži celkem 14 dětí, při porodu posledního potomka v roce 1629 však ve věku 36 let zemřela. Císařovo hoře bylo veliké. Osm dní strávil bez jídla a bez pití ve svých komnatách, a když se konečně objevil na veřejnosti, nařídil dvouletý státní smutek. Zakázal například lidem, aby hráli na hudební nástroje, nosili pestré oděvy a šperky a používali parfémy i kosmetické přípravky. Císař Šáhdžahán navíc přísahal, že na památku své Mumtáz Mahal vybuduje nejkrásnější hrobku na světě.

 

Vzácný materiál z velkých dálek

Stavba Tádž Mahalu byla zahájena v roce 1632. Stavělo se dlouhých 22 let, a to až do roku 1654. Na obřím mauzoleu pracovalo až 22 tisíc dělníků. Více než tisícovka slonů přepravovala mramor, který se těžil v lomech vzdálených přes 300 kilometrů. Další stavební materiál se musel přepravit ještě z větších vzdáleností – ať už šlo o tyrkys z Persie a Tibetu, malachit z Ruska nebo karneol z Bagdádu. Při stavbě se navíc pracovalo i se zlatem a stříbrem.

Vznikla tak úchvatná stavba, která svou nádherou ohromuje celý svět. Mauzoleum tvoří pouze jednu část velkého komplexu, po jeho boku stojí dvě pískovcové mešity a další prvek tvoří vznosná vstupní brána. Vše obklopují zahrady dlážděné mramorem, vaše oko padne i na protáhlou vodní plochu lemovanou cypřiši.

 

Láska až za hrob

Císař Šáhdžahán plánoval, že si na protějším břehu řeky Jamuny nechá postavit vlastní hrobku z černého mramoru, kterou pak můstkem propojí s Tádž Mahalem. Tento oblouk měl symbolizovat lásku, které nestojí v cestě ani smrt. Těsně před zahájením stavby v roce 1657 však císař onemocněl a o rok později jej z trůnu svrhl jeho syn. Když císař Šáhdžahán v roce 1666 zemřel, pohřbili jej vedle jeho milované ženy v Tádž Mahalu.

Autor:
Publikováno: 12. 4. 2017 19:05 Nahlásit obsah