Indie: za živými mosty

Indie: za živými mosty Zdroj: VH

Na severovýchodě Indie se v malém státě Meghaláj sevřeném z jihu Bangladéšem a ze severu Asámem doposud dodržuje prastaré řemeslo. Vytváření pevných mostů z kořenů stromů je dědictví, které přechází z dědů na vnoučata.

Do odlehlé oblasti vstupujeme ze sousedního Bangladéše pozemním hraničním přechodem po předchozí hádce o výstupní razítko ze země s místním úplatku chtivým úředníkem. Indickou hranici však přecházíme snadno bez zbytečných obstrukcí a komplikací a vstupujeme do zalesněného kopcovitého státu, jehož hory dosahují nadmořské výšky okolo 2 000 metrů nad mořem.  “Modré hory” zachytávají největší nápor monzunových dešťů z Bengálského zálivu a město Cherrapunjee nacházející se právě v této oblasti se pyšní titulem nejvhlčího místa na světě.

Zdroj: VH

Nejvyšší denní srážky zde byly naměřeny v roce 1876, kdy během jediného dne napršelo 104 cm. I přes vydatné roční srážky, se kterými se musí místní obyvatele vypořádat, trpí oblast v období od října do března velkým suchem, kvůli němuž musí domorodci pro vodu na míle daleko. Voda se rychle vsakuje do porézního vápence nebo stéká ze skal v četných vodopádech. Na vině je intenzivní těžba dřeva a odlesňování, kvůli nimž půda ztrácí schopnost vodu zadržovat. Celou situaci ještě zhoršuje velký a rychlý nárůst populace. 

Zdroj: VH

Vzdálenou oblast navštěvujeme hlavně kvůli světovému unikátu, který jinde nemá obdoby. Jsou jím živé mosty, které místní obyvatelé vytvářejí z kořenů stromů. Takový most, který roste společně se stromem, z jehož kořenů je spleten, se vyznačuje vysokou odolností a dlouhou životností. Nezničí jej prudké lijáky ani rozvodněné řeky. Jedinou nevýhodou je dlouhá “výrobní” doba. Než živý most dosáhne potřebné síly a pevnosti, může to trvat hned celá dvě století. 

Zdroj: VH

S Wesleyem, místním chlapcem, který nás po následující tři dny bude provázet okolní krajinou, kterou zná jako své boty, se hned první den zastavujeme u vyhlídky na Noh Kalikai, jednoho z nejvyšších vodopádů Indie. Voda se z prudké skály valí z výšky 335 metrů. Průvodce se nám vycházku snaží zpříjemnit historkou o původu názvu vodopádu. Byl pojmenován po místní chudé ženě jménem Kalikai, kterou dle legendy kmene Khásí přiměl manžel úkladnou léčkou pozřít maso své dcery. Když žena našla v košíku s jídlem lidské prsty, neunesla toto zjištění a vrhla se do vodopádu. 

Zdroj: VH

Tam, kde asfaltová cesta pro vozidla končí, začínáme sestupovat směrem do údolí k malebné řece, jejíž průzračnou blankytně modrou vodu překlenují kovové visuté mosty, které se s každým krokem nebezpečně prohýbají. Přechod menších přítoků řeky je zajištěn právě živými mosty, které místní budují již několik staletí.

Zdroj: VH

Nejmladší z asi pěti mostů, jež se v oblasti nacházejí, je starý asi jen 50 let. Oproti němu dvoupatrový nesmírně fotogenický gigant, kterého domorodci nazývají zjednodušeně double-decker, má úctyhodný věk blížící se dvěma stům let. 

Zdroj: VH

Celý trek malebnou meghalájskou krajinou s bujnou džunglí je fyzicky velmi náročný právě kvůli velkému horku a vlhkosti. Kopcovitá oblast s prudkými svahy výkon také neulehčuje. Horská túra proto není vhodná pro kardiaky. Jedinou možností jak zdolat zelené kopce porostlé hustou vegetací je po svých.

Zdroj: VH

A snad tomu tak bude ještě na dlouho. Jednání o zbudování silnice, která by vedla až do údolí, zpřístupnila shlédnutí živých mostů a zvýšila turismus sice již započala, avšak setkala se s nesouhlasem místních, kteří proti jejímu zbudování brojí s cílem zachovat unikátní charakter krajiny. Doufejme, že se jim to podaří. 

Zdroj: VH

Zdroj: VH

Publikováno: 29. 4. 2017 11:36 Nahlásit obsah