Čtenářka píše: Kterak jsme k Housce došli

Čtenářka píše: Kterak jsme k Housce došli Zdroj: Shutterstock.com

Kdo říká, že dobrodužství zažijete jen v zahraničí? I doma zažijete nezapomenutelné chvíle. Jen vědět, kam jít.

Jak už jsem se zmínila v nadpisu, měli jsme namířeno na Hrad Housku. Vybavení novou obuví, dobrou náladou, mapou, průvodcem a zajímavostmi vytištěnými na sněhobílých papírech, jsme vyjeli směrem ke Kokořínsku. Cestou jsme se stavili na snídani, koupili si v samoobsluze svačinu a dvoulitrovku vody a modlili se, aby se předpovědi rosniček tak trochu minuly, hlásily nám totiž občasný déšť. Cestou do Tubože, kde jsme měli podle průvodce začít svou pouť, si mě můj drahý dobíral, že se jistě vrátím s puchýři, protože moje nové tenisky nevypadají, že by byly přeborníkem v pohodlnosti a vzhledem k tomu, že jsou nové a mám je na takovém výletě poprvé, je pravděpodobnost výskytů puchýřů vyšší, ne-li nevyhnutelná. Vypadaly, nevypadaly, byly pohodlné, dokonce velmi pohodlné. Ale opusťme obutí a zaměřme se na cestu.

Jak už jsem předeslala, vyráželi jsme z Tubože, což je naprosto úžasná vesnička, kam oko dohlédlo, stála roubenka. Jistě si dokážete představit, co to bylo za podívanou, pro někoho, kdo má roubené stavení jako celoživotní touhu a vášeň všech vášní. Mohla bych se těmi domečky kochat celý den a stejně bych neměla dost, ale já neměla celý den. Vlastně jsem je musela zkouknout a nafotit během několika minut, protože čas kvapí, a tak jsem se s těžkým srdcem rozloučila s Tuboží. Útěchou mi bylo, že jsme v ní nechali auto, takže se s ní ještě uvidím. Prošla jsem okolo skalních obydlí, ano neodolala jsem a koukla dovnitř, a co myslíte, že jsem tam našla, jistě, čtyři kamenné stěny. Pevným krokem jsme si to vykračovali po lesní cestě vedoucí přes přírodní rezervaci Černý důl k nejtajemnějšímu hradu u nás, k Housce.

Na Housku od Tubože to bylo asi pět kilometrů pěšky po cestě, která zdánlivě neměla nic co nabídnout. Ano, nebyl tam žádný kulturní památník, ani zázračná studánka, ale i tak vás okolní květena a fauna zalévala klidem a radostí. Nehledě na to, že co chvíli jsme mohli obdivovat patníky, které statečně doprovázely cestu ještě za císaře pána. Zajímalo by mě, jestli i naši potomci se budou takto dětinský rozplývat nad našimi bílými kůly z plastu, stejně tak, jako se my teď těšíme z těchto pískovcových kvádrů.

K Housce jsme došli zdánlivě spokojení, ale vzhledem k tomu, že jsme poslední kilometry doslova dobíhali, abychom stihli prohlídku hradu, byli jsme trochu splavení a k naší velké radosti, jsme se dozvěděli, že prohlídka právě probíhá a my tak získali půl hodinky na oddych. Koupili jsme si vstupenky, dřevěný pohled a turistickou známku a nezbylo nám už ani na nanuka, po kterém jsem tak horoucně toužila, protože okolní teplota se šplhala nad 20°C a zrovna slunci vystavené holé parkoviště před hradem, tomu moc nepomohlo.

Konečně se otevřela dvířka v bráně do hradu a hosté začali vycházet, aby další hosté, společně s námi mohli shlédnout tajemnou Housku zblízka. Možná vás zajímá, proč je Houska tak zajímavá. Víte, podíváme-li se na podstatu hradů a jejich umístění, nemusíme být ani historikové, aby nám došlo, že byly budovány tam, kde bylo co bránit, ať už šlo o zlaté stezky nebo hranice. V případě Housky tomu tak není. Vlastně v oblasti, kde byla vystavěna, není vůbec nic. Kromě toho, byla vystavěna opravdu více než prapodivným způsobem. Většina hradů byla postavena tak, aby se hradní mohli účinně bránit nepřátelům za hradbami hradu. V případě Housky je ale výstavba stylizovaná tak, aby se hradní mohli účinně bránit útokům, které by mohly přicházet z útrob hradu.

Víc nám o tom povyprávěl opravdu dobře oděný pan kastelán, který byl vtipný, věcný a podrobný zároveň. Plus má u mě i za výklad ve verších. Ačkoliv jsme oba, tedy já a můj drahý ateisté a racionálně myslící lidé, kteří milují fakta a chladnou logiku, když pan kastelán ve špičatých botách vyprávěl o pekle pod kaplí, na jejíž podlaze právě spočívaly naše nohy a referoval nám o puklině, kterou se jal v dávných dobách prozkoumávat mladý zlodějíček, který si tímto počinem měl vysloužiti svobodu, trochu nás objal chlad. Prohlídka pokračovala přes rytířský salónek, růžový salónek, kde si romanticky zaměření jedinci, tedy pokud jim nevadí přítomnost čertů ve sklepení, mohou zařídit svatbu či jinou oslavu. Celé kolečko jsme pak zakončili prohlídkou pekla, ve kterém se mi jako nejzajímavější jevili netopýři, které vyděsily blesky fotoaparátů. Ona totiž lidská blbost je nekonečná, a když blbcům řeknete: "Prosím vás, nedělejte to," můžete mít stoprocentní jistotu, že to just udělají. O to více vám pak vyrazí dech, když zjistíte, že zmíněný blbec je učitelkou v mateřské školce.


Opouštíme Housku a vydáváme se ke Zkamenělému zámku a opět se ocitáme v lůně panenské přírody, cestou míjíme kapličku, sníme svačinu a už šplháme po kamenných rádoby schodech na nádherně romantickou vyhlídku.


Toto místo svou krásou a půvabem je místem milovaným trampy, takže bych se ani nedivila, kdyby píseň Bílé skáy vznikla tady. Tolik trampských tábořišť, co jsme po cestě potkali, jsem dlouho pohromadě neviděla, vlastně nikdy. Krása pískovcových skal sem lákala, láká a doufejme, že dlouho lákat bude milovníky divoké krásy české přírody. Kromě toho, super tenká stezka se stoupáním i strmým klesáním se výborně hodila. Zahrála jsem si na kamzíka a musím se pochválit, kromě toho, že jsem se snad třikrát viděla pod svahem na skalách, čtyřikrát dostala facku od větve, kterou jsem z neznámých důvodů přehlédla a jednou se vyděsila až k smrti, protože přímo přede mnou přelítl stejně vyděšený opeřenec, jsem ve zdraví dohopkala až ke Kamennému úlu. Respektive k jeskyňce, kterou si tu, coby pozorovatelnu, vydlabali lapkové. Následoval adrenalinový výstup, až do útrob oné jeskyně. 



Vylezli jsme nedaleko Tubože ve vísce s miloučkým názvem Blatečky. Po necelém kilometru jsme už seděli v autě směr malá domů. A taková perla na závěr. Pamatujete se na úplný start tohoto dlouhého článku? Ano? Jistě si vzpomenete, jak si mě milý dobíral kvůli novým botkám. Jistě, měla jsem obyčejné tenisky, drahý měl oproti mně celokožené, pevné, robustní boty. Prostě pastva pro oko. Jenže zatímco moje nožička byla v teniskách sic unavená, jeho tlapičky měly puchýřky už na začátku výpravy, jen mi to celých těch 25 kilometrů statečně tajil a trpěl jako zvířátko při každém kroku. Takže jeho chodidla byla nejen unavená, ale ještě ke všemu je zdobily krvácející rány na palcích, patách i malíčcích.

Publikováno: 2. 8. 2017 10:32 Nahlásit obsah